Na křídlech ptáků píseň zní a něžný vánek slova přináší, slova jenž dávný příběh skrývají. A já v šepotu stromů, své tělo do něžné trávy položím. A tichounce tam někde v dáli, se mi obraz vznešeného dubu a zámecké paní objeví. Ó dube můj, můj příteli, z výšin si hledíš do dáli a z vlídností přijímáš lidské bytosti i jejich starosti. Ó Johanko, každý svůj příběh a tajemství má a ne všechna lidská srdce jsou milosrdná. Avšak ty Johanko, mi vždy vřelost dáš a mé větve svou něhou dokážeš rozesmát. Ale teď tvé srdce něco tíží, Johanko má. Ó dube můj, můj příteli, ty jsi mě vždy chráníval. Tvá vůně, tvá moudrost, tvůj klid byl domovem mým. Tvé listy byly tvou náručí. A já teď odejíti musím a českou královnou mám se stát. Však nevím, zda mám tolik síly a jaký život bez tebe bude dál. Ó Johanko, ty nemusíš se bát, tvá koruna bude silná, tak jako je ta má. A já při tobě budu stále stát. A až přijde čas a koruny naše k zemi padnou, pak nebeské zažijeme setkání a naše láska bude mít věčného trvání.
Monika Mikyšková, Petr Sedláček
Kované-dřevo
